See also other languages'
versions:
Když jsem byl malý, říkali mi: "Neboj
se zeptat na cestu. Od toho máš jazyk a tak se
dostaneš až na kraj světa".
Ale o několik kilometrů dále
se již mluvilo jiným jazykem. Ptát
se někoho na cestu už nebylo k ničemu.
Říkali
mi: "Aby ses domluvil s cizinci, uč
se ve škole cizí jazyky".
Zjistil jsem však, že devadesát
procent dospělých se v jazycích,
kterým se učilo ve škole, nedokáže
plně vyjádřit.
Říkali
mi: "Anglicky se dohovoříš
na celém světě". Avšak
v jedné vesnici ve Španělsku
jsem byl svědkem automobilové nehody,
kde se řidiči, Francouz a Švéd,
nedokázali dorozumět ani mezi sebou,
ani s policií. V jednom thajském
městečku jsem viděl, jak se zahraniční
turista s úzkostí snaží
popsat příznaky své nemoci
místnímu lékaři; nepodařilo
se mu to. Jako pracovník OSN a Světové
zdravotnické organizace jsem působil
v pěti světadílech a mám
zkušenosti z Guatemaly, Bulharska, Konga,
Japonska a mnoha dalších zemí,
že až na velké hotely a letecké
společnosti není angličtina
nic platná.
Říkali
mi: "Dík překladům
jsou dnes i nejvzdálenější
kultury přístupné každému".
Když jsem však porovnával překlady
s originály, shledával jsem tolik
zkomolených významů, vynechávek,
opomenutí a stylových nesrovnalostí,
že mi nezbylo než konstatovat pravdu
italského úsloví, že
překládat do našich jazyků
znamená zrazovat.
Na
západě mi říkali, že
chtějí pomáhat rozvojovým
zemím a respektovat přitom jejich
domácí kulturu. Viděl
jsem však, jak s angličtinou a francouzštinou
přichází nejsilnější
kulturní útlak. Viděl jsem,
jak bez ohledu na jazykovou důstojnost
partnera mu již od začátku
vnucujeme svůj jazyk. A viděl jsem
nesčíslné množství
problémů, které vznikají
při zaškolování místních
pracovníků, protože západní
technici neovládají místní
jazyk a v těchto jazycích ani nejsou
učebnice.
Říkali
mi: "Všeobecné školní
vyučování zajistí
rovnost šancí pro děti z různého
prostředí". A viděl
jsem, především v rozvojových
zemích, jak bohaté rodiny posílají
své děti na studia do Británie
a Spojených států, aby se
učily anglicky, a viděl jsem masy
lidí uzavřené do svého
jazyka, podrobené té či oné
propagandě, bez širšího
rozhledu, udržované také
jazykem na nízkém stupni společenského
a hospodářského vývoje.
Říkali
mi: "Esperanto neuspělo".
A viděl jsem, jak se v jedné horské
vesnici kdesi v Evropě rolnické
děti bez nesnází dorozumívají
již po půl roce učení
s japonskými návštěvníky.
Říkali
mi: "Esperantu chybějí lidské
hodnoty". A já jsem se tomu
jazyku naučil, četl jsem jeho poezii,
naslouchal jeho písním. Tímto
jazykem jsem důvěrně rozmlouval
s Brazilci, Číňany, Íránci,
Poláky i s mladým Uzbekem. A tu
musím – jako bývalý překladatel
z povolání – doznat, že takové
rozhovory byly nejspontánnější
a nejhlubší, jaké jsem kdy
měl v cizí řeči.
Říkali
mi: "Esperanto znamená konec
kultury". Když mě však
ve východní Evropě, v Latinské
Americe nebo Azii esperantisté přijímali,
poznal jsem, že skoro všichni jsou
kulturnější než jejich
krajané na stejné společenské
úrovni. A když jsem se zúčastnil
mezinárodních debat v tomto jazyce,
jejich intelektuální úroveň
mi opravdu imponovala.
Samozřejmě
jsem si tyto poznatky nenechal pro sebe. Říkal
jsem: "Pojďte! Pojďte a dívejte
se! Je tu něco neobyčejného:
jazyk, který úspěšně
řeší otázku komunikace
mezi národy. Viděl jsem, jak v tomto
jazyce neuvěřitelně pohotově
diskutuje Maďar s Korejcem o filozofii
a politice, a to dva roky od chvíle,
kdy se mu začali učit."
Říkali
mi však: "To není nic seriózního.
A pak, a to především, ten
jazyk není přirozený".
Nechápu
to. Když se srdce člověka, když
se jeho podněty, když se nejjemnější
odstíny jeho myšlení vyjadřují
bezprostředně, z úst k uším,
takovým jazykem, který se zrodil
z rozvoje mezinárodní komunikace,
pak mi říkají: Není
to přirozené.
Co
však vidím, když cestuji po
světě? Vidím, jak se lidé
vzdávají toužené rozmluvy
s obyvateli země, kterou projíždějí
nebo kde pobývají. Vidím,
k jak směšným nedorozuměním
vede snaha dorozumívat se posunky. Vidím
lidi žíznící po kultuře,
kterým jazyková bariéra
brání číst tolik děl
hodných mezinárodního publika.
Vidím spousty lidí, jak po šesti
či sedmi letech jazykového studia
stále ještě hovoří
cizím jazykem kostrbatě a lámaně,
jak nemohou nalézt správné
slovo, mají směšnou výslovnost
a nedokáží vyjádřit,
co chtějí říci. Vidím,
jak na celém světě bují
jazyková nerovnoprávnost a diskriminace.
Vidím, jak diplomaté a odborníci
hovoří do mikrofonu, a ze sluchátka
slyším zcela jiný hlas. A
tomu říkáte „přirozené
dorozumívání“? Což
umění řešit problémy
inteligentně a s citem již nepatří
k lidské povaze?
Říká
se mi mnoho, já však zjišťuji
něco jiného. Tápu bezradně
v této společnosti, která
vyhlašuje právo každého
člověka na komunikaci. A nevím,
zda mě klamou, nebo zda ten nenormální
jsem já.
(Preložil J. Vondroušek
Prevzaté z http://www.medy.cz/brno-esperanto/Posuzujme.htm)
